O svaté liturgii v kostce

Stručný úvod do historie liturgie

Obsah Božské liturgie svatého Jana Zlatoústého je velmi starý, základní text sahá až do apoštolské doby. Už v apoštolské době se každodenně sloužila ve společenství křesťanů liturgie svatého apoštola Jakuba, bratra Páně, který byl prvním biskupem v Jerusalemě. V průběhu následujících století byly k původnímu textu Jakubovy liturgie připojeny některé písně jako je „Trojsvatá píseň“ z roku 439, Niceo-cařihradské vyznání víry, které bylo sestaveno v období let 325 až 381, píseň „Jednorozený Synu“ byla do liturgie vložena v roce 536 a jiné. Tyto pozdější dodatky nikterak nepozměnily originální ráz svaté liturgie.
Liturgie se však značně rozrostla obsahem a vyžadovala si zkrácení. Proto učitelé církve svatý Basil Veliký, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský a další ve čtvrtém a pátém století liturgii apoštola Jakuba poněkud zkrátili. Jak Basilova tak i liturgie Jana Zlatoústého se velmi podobají liturgii Jakubově; jsou rozděleny na část pro katechumeny (v latinském obřadu je to bohoslužba slova) a na část pro pokřtěné věřící (jejímž obsahem je konání Eucharistie). Mají eucharistický kánon a ostatní prvky, které obsahuje struktura apoštolských liturgií. Později byly do liturgie přidány ještě například Cherubínská píseň a jiné.
Po většinu dní v roce, pokud bohoslužebný řád nepřikazuje sloužit liturgii sv. Basila Velikého, se v řeckokatolické církvi slouží liturgie sv. Jana Zlatoústého (Chrysostoma), cařihradského arcibiskupa, který ji sestavil někdy mezi léty 347 až 407. Je to hlavní bohoslužba byzantsko-slovanského obřadu.

O církevní slovanštině

Text Božské liturgie byzantského obřadu byl původně jen v řečtině. Až v  9. stol. byl našimi věrozvěsty, bratry sv. Cyrilem a Metodějem, rodáky z řecké Soluně, pro misii mezi moravskými Slovany, kterou si u Byzantského císaře Michala III. vyžádal moravský vládce, kníže Rostislav, přeložen do slovanštiny, kterou vytvořil sv. Cyril-Konstantin s použitím řecké mluvnice a slov užívaných hypoteticky makedonskými Slovany žijícími v okolí Soluně. Hlavním důvodem k vytvoření tohoto jazyka byl fakt, že Moravané, ani jiné slovanské národy neměly ještě v té době své národní jazyky v písemné podobě. Proto sv. Cyril vytvořil pro slovanský jazyk písmo, které je známé pod názvem "Hlaholice".
Toto unikátní písmo bylo později v Bulharsku nahrazeno upravenou řeckou abecedou, kterou známe pod pojmem "Cyrilici", protože úředním jazykem bulharského carského dvora byla řečtina. Tímto aktem ztratila hlaholice své výsostné postavení ve slovanském písemnictví. Slovanský jazyk procházel změnami pod vlivem jazykového prostředí, ve kterém byl používán. Už první změny probíhaly u nás na území Velké Moravy, kdy se některá slova v místním jazyce nesrozumitelná nahradila místními výrazy (tzv. moravizmy). Mluví se pak o velkomoravské nebo československé redakci.
Nejinak tomu bylo, když byl tento jazyk kněžími vyhnanými z Velké Moravy přinesen do Bulharska, vznikla bulharsko-makedonská redakce a tzv. starobulharština, která se používala po staletí a byla již silně literárně zastoupená. Dalšími redakcemi jsou panonsko-slovinská, srbsko-chorvatská, rumunská a hlavně ruská, která se používá v současnosti i v ČR pod názvem církevní slovanština.
Nějak se u nás pro církevní slovanštinu ujal výraz staroslověnština i přesto, že se tato už staroslověnštině značně vzdálila. Název staroslověnštiny starobulharština, vznikl až potom, co byli žáci svatého Cyrila a Metoděje po smrti arcibiskupa sv. Metoděje vyhnáni nitranským biskupem německého původu Vichingem a pokračovali ve slovanském písemnictví na území Bulharského království a tam následně vznikla tzv. bulharská redakce, při níž byla staroslověnština z moravské redakce upravena podle bulharského nářečí, což vyvolalo názor v řadě badatelů, že se od počátku jednalo o původní variantu (makedonské) bulharštiny. S tím nesouhlasil jiný směr bádání, který tento jazyk označil za staroslověnštinu, jako původní variantu slovinštiny. Později byla jazykozpytci odmítnuta i tato úvaha.
S přijetím křesťanství na Kyjevské Rusi v 10. století se dostává starobulharská církevní literatura na Kyjevskou Rus a zde byl starobulharský jazyk přizpůsoben ruskému nářečí, a vznikla ruská redakce, v Rusku je dnes uváděna pod pojmem stará ruština.
Jak bylo již řečeno, na našem území je nejvíce rozšířen název staroslověnština, byť se už tím nemá na mysli nejstarší slovinština. Obvykle se vztahuje pouze ke tvaru jazyka z 9. až 10. století, někdy zúženě dokonce pouze k literárním památkám z Velkomoravské říše.
Termín církevní slovanština oproti tomu označuje pozdější vývojové fáze, kdy se již odlišovala od živých slovanských jazyků, nicméně plnil funkci spisovného jazyka a později, po vzniku národních spisovných jazyků, existovala dále jako jazyk, který se používá při bohoslužbách pravoslavných a řeckokatolických církví slovanských národů, včetně nás.
Kromě původní staroslověnštiny velkomoravské (československé) redakce, která byla používána ve Velké Moravě, (kterou někteří Moravané omylem považují za „staromoravštinu“), rozlišujeme podle toho, kde byla v následujících staletích pěstována, a s ohledem na jazykové zabarvení dalších pět podob tzv. redakcí. Vzhledem od 18. století rostoucímu politickému vlivu Ruska, se dostala do popředí a požívá dodnes a dosáhla největší prestiže redakce ruská, která zpětně ovlivnila i současné užívání církevní slovanštiny u Slovanů na Balkáně. Zde se liší především ve výslovnosti „i“, které se vyslovuje vždy tvrdě jako „y“, a to se dá sluchem velmi snadno rozeznat a v přízvucích, které se kladou podle zvyklostí místního jazyka. Ve slovní zásobě se církevní slovanština liší už jen velmi málo. Jižní a následně východní Slované, používaly dříve svými redakcemi upravenou "staroslověnštinu", coby svůj spisovný jazyk a nejen, že do ní předali slova ze svých jazyků, ale i převzaly z ní do svého národního jazyka řadu slov a jsou jí proto do značné míry ovlivněni, což usnadňuje jejich vzájemnou komunikaci. Západoslovanské jazyky se vyvíjely v latinském prostředí jinak a do značné míry odděleně. Zajímavostí je, že řada slov, která mají společný základ ve všech slovanských jazycích, je v církevní slovanštině zapsána tak, jak byla známa ve staroslověnštině, ale vyslovují se stejně jako ve východoslovanské jazykové oblasti. V oblasti, která byla územím Velkomoravské říše (Čechy, Morava a Slovensko) používáme výslovnost přibližující se ukrajinštině. Kromě nosovky ę (en), která se nyní vyslovuje jako "ja" a ǫ (on), která byla nahrazena písmenem "u", vyslovujeme "g" jako "h", "ě" jako "i" a  "št" jako "šč". Některé z nás, neznalé ukrajinštiny to svádí k názoru, že se jedná o nějaké ukrajinské nářečí. Kromě toho je varianta, ve které se používá čistě ruské výslovnosti a přízvučnosti. Obě varianty výslovnosti jsou možné a navzájem si rozumí. Co se týká přízvuku, je třeba vědět, že staroslověnština byla původně zapisována hlaholicí a bez přízvuku. V dnešní době všechny slovanské země používají pro slavení svaté liturgie svých národních jazyků a církevní slovanštinu preferují až při mezinárodních bohoslužbách. Jak staroslověnština v řeckokatolické církvi, tak i latina v římskokatolické církvi patří k mrtvým jazykům, které se udržují jen proto, aby se jimi mohly konat společné bohoslužby při mezinárodní účasti jednotným jazykem.

Stručně o českém překladu

Český jazyk se po vyhnání žáků svatého Cyrila a Metoděje na rozdíl od jihoslovanských a východoslovanských jazyků vyvíjel odděleně od staroslověnštiny a přejímal a počešťoval slova z neslovanských jazyků například z latiny anebo ponejvíce z němčiny, v současnosti i z angličtiny. Současný jazyk je už natolik vzdálen i od například mnohem mladší staročeštiny z období 16. století, že její texty a stavba vět se nám dnes už jeví značně nesrozumitelnými a co teprve redakčně upravovaná staroslověnština, od které nás dělí více než 11 století. Nemáme žádné písemnosti, které by dokládaly jazyk, kterým se mluvilo v centrální oblasti Velkomoravské říše, které se dnes říká Moravské Slovácko, můžeme jen vytušit ze zanikajících nářečí slova podobná užívaným ve staroslověnštině.
Liturgické zpěvy v církevní slovanštině ruské redakce se nám sice mohou zdát zajímavými a působivými, ale celková jejich srozumitelnost je v současném českém prostředí, bez předchozích znalostí tohoto jazyka nebo aspoň ruštiny, pro souvislé sledování svaté liturgie značně problematická. A proto, aby mohla být svatá liturgie vysluhována všem věřícím bez omezení, byla tato přeložena do češtiny. Překlad byl schválen Kongregací pro Východní církve u Svatého stolce v Římě dne 15. 7. 2006 a my dnes s vděčností tento český překlad přijímáme.

O obsahu svaté liturgie

Liturgie sv. Jana Zlatoústého se skládá ze tří částí:

Proskomidie
Je to příprava chleba a vína pro Eucharistii, kterou koná kněz v tichosti v oltářní části chrámu na bočním posvátném stole nazývaném žertveník. Kněz vykrajuje z liturgického bochníčku kvašeného chleba, jemuž se říká prosfora, část chleba zvanou beránek a klade jej na diskos (má tvar talířku na nožce) a při tom se modlí části Izaiášova proroctví o příchodu Krista - Mesiáše. Do kalicha vlévá víno a trochu vody a cituje při tom úryvek z Janova evangelia o probodnutí boku ukřižovaného Krista. Dále vyjímá z prosfory další částečky na památku svatých a pak další jako oběť za živé i zesnulé křesťany.

Liturgie katechumenů
Je to první část bohoslužby, (ve srovnání s latinským obřadem nahrazuje bohoslužbu slova), zpívají se ektenie (delší či kratší řada krátkých proseb na způsob litanií), které přednáší diákon a věřící odpovídají při české liturgii „Pane, smiluj se.“ a při staroslověnské věřící zpívají „Hospodi, pomiluj.“, v řecké liturgii „Kyrie, eleison“.
Po ektenii se zpívají tři antifony (v neděli první ze žalmu „Jásejte Pánu, všechny země“; 2. antifona obsahuje císařem Justiniánem složený hymnus „Jednorozený Synu“ a 3. antifona se skládá z devatera Kristových blahoslavenství. Antifony jsou proloženy dvěma malými ekteniemi, první se v české liturgii zatím většinou vynechává.
Kněz s diákonem koná tzv. malý vchod, průvod chrámem, při němž diákon nese slavnostně evangeliář.
Poté se zpívají tropary a kondaky (krátké oslavné hymny na počest určitého svátku či světce nebo dne).
Následuje zpěv trosvaté písně („Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi“). Je to hymnus oslavující a vzývající Boží Trojici.
Pak se zpívá prokimen (předzpěv) - většinou verše ze žalmu.
Lektor čte úryvek z apoštolských listů nebo ze skutků apoštolských.
Zpívá se alleluja, které se má prokládat dvěma verši, ze žalmů.
Kněz nebo diákon čte úryvek z Evangelia, který podle liturgického kalendáře na ten den připadá, pak může následovat kázání. Po něm následují snažné prosby (ektenie).
Tato část bohoslužby byla původně věnována výuce katechumenů (to jsou ti, kteří se připravují na křest).

Liturgie věřících
Obsahem druhé části bohoslužby je konání Eucharistie.
Tato část se dříve konávala za uzamčenými dveřmi, bez katechumenů, v uzavřeném společenství věrných (to jsou pokřtění křesťané, kteří se nedopustili žádného hříchu, který by je vylučoval od Eucharistie).
Začíná zpěvem Cherubínské písně (Věřící zpívají: „Když cherubíny tajemně představujeme a životodárné Trojici trojsvatý chvalozpěv zpíváme, každou pozemskou starost nyní odložme.“) Kněz při tom čte dlouhou modlitbu a diákon okuřuje svatý prestol, oltářní část, ikonostas, věřící a chrám.
Pak se koná velký vchod. Při velkém vchodu sloužící duchovní vycházejí průvodem ze svatyně bočními (severními) dveřmi ikonostasu do chrámové lodi postaví se před ikonostasem a po slavnostních modlitbách a požehnání věřícím vchází průvod duchovních hlavními středními dveřmi ikonostasu (královskou bránou) zpět k oltáři. Při velkém vchodu přenášejí sloužící obětní dary (chléb na diskosu a víno v kalichu) ze žerveníku na svatý oltář -  prestol. Před neseným chlebem a kalichem kráčí ministranti se svícemi. Při tomto slavnostním průvodu se duchovní modlí za církev: hlasitě vzpomínají římského papeže, jména biskupů, modlí se za veškeré duchovenstvo a vládnoucí nám a chránící nás, za zakladatele chrámu a za všechny pravověrné křesťany; při tom duchovní žehnají přítomným věřícím. V symbolické rovině výkladu liturgie představuje velký vchod cestu Pána Ježíše s křížem na Golgotu, jeho ukřižování, smrt a uložení do hrobu.
Pak věřící recitují nebo zpívají Vyznání víry a pak následuje příprava na eucharistický kánon, požehnání, děkovná modlitba, starozákonní hymnus, připomínky poslední večeře s biblickými slovy Kristovými, pozdvižení a vzývání svatého Ducha, při čemž dochází k sestoupení svatého Ducha a proměnění předložených darů - chleba a vína - na přečisté Tělo Kristovo a drahocennou Krev Kristovu. Po apoštolském požehnání a kněžském díkučinění jsou vzpomínáni andělé opěvující v nebi Hospodina Boha na trůnu, zpívá se biblický hymnus „Svatý, svatý, svatý, Pán zástupů,… (Izaiáš VI,2-3), kněz pak připomíná poslední večeři Páně slovy: „Vezměte a jezte, toto je moje tělo, které se za vás láme na odpuštění hříchů,“ pronášenými nad chlebem, a slovy: „Pijte z něho všichni, toto je moje krev Nového zákona, která se vylévá za vás i za mnohé na odpuštění hříchů,“ pronášenými nad kalichem (kněz při tom ukazuje pravicí na chléb a posléze na kalich s vínem); poté vykonává pozdvižení chleba a vína se slovy: „Tvoje z tvého tobě přinášíme za všechny a za všechno.“ a tím se přichází k epiklesi - vzývání Svatého Ducha, aby sestoupil a proměnil předložené dary, kněz po prosbě za seslání svatého Ducha žehná zvlášť chléb, zvlášť kalich a obojí najednou, při čemž se děje duchovní proměnění na Tělo a Krev Kristovu.
Následně jsou vzpomínáni: Přesvatá Bohorodička, pak papež a biskupové a věřící.
Prosebná ektenie („prosebná“ se jí říká proto, že v závěru každé přednášené prosby jsou místo „…modleme se k Pánu“ slova „…vyprosme si od Pána“, na která věřící místo „Pane smiluj se.“ odpovídají „Dej nám, Pane“.
Společná modlitba celého shromáždění: Otče náš.
Požehnání - kněz uděluje pokoj.
Svaté přijímání. Kněz v oltáři pozdvihuje proměněného Beránka s voláním: „Svaté svatým!“ Poté připravuje svaté dary k přijímání. Nejprve přijímají duchovní u oltáře, věřící zatím zpívají duchovní písně nebo čtou modlitbu před svatým přijímáním. Následně kněz vychází z oltáře svatými dveřmi a nese kalich, ve kterém je drahocenné a přesvaté Tělo a Krev Kristova, aby rozdílel přijímání věřícím.
Po krátké děkovné ektenii vychází kněz od oltáře do chrámu na místo, ze kterého čte zaambonovou modlitbu.
Po slavnostním požehnání čte kněz závěrečné požehnaní a propuštění, při kterém vzývá Krista a přímluvy Matky Boží, sv. Jana Zlatoústého, svatých kterým je zasvěcen chrám a kterým se toho dne slaví památka a všech svatých.