O životě a díle moravských věrozvěstů
Dílčí část přednášky zaměřené k 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu z Noci kostelů, konané dne 24. května 2013 v kostele sv. Michaela, archanděla v Otrokovicích.
Snahy o nezávislost Moravy
Moravský panovník kníže Rostislav chtěl získat nejen mocenskou ale i náboženskou nezávislost na Východofranské říši. Důležitou roli v tom mělo sehrát slovanské duchovenstvo a slovanská liturgie. Když neuspěl u papeže Mikuláše I., obrátil se kníže Rostislav na byzantského císaře Michala III.
Požádal ho, aby poslal učitele, kteří budou šířit křesťanství a vzdělanost Moravanům srozumitelným slovanským jazykem. Michal III. mu vyhověl a misí pověřil kněze Filosofa Konstantina a jeho bratra jáhna igumena Metoděje, které doprovázela skupina jejich žáků.
Stručně o jejich působení na Moravě
Konstantin mnišským jménem Cyril a Metoděj, to bylo rovněž jeho mnišské jméno, byli Řekové.
Pocházeli z řeckého města Thessaloniki, česky Soluně, které bylo po Konstantinopoli druhým nejvýznamnějším městem Východořímské - Byzantské říše.
Narodili se v rodině vysokého vojenského hodnostáře, Lva Soluňského. Jejich matka Marie byla dcerou císaře Konstantina VI. a proto nemohla být slovanského původu, jak se někde mylně uvádí.
Nejstarším ze sedmi dětí byl Metoděj. Narodil se v roce 813 nebo 815 a pokřtěn byl na jméno Michal. Metoděj bylo jeho mnišské jméno. (Řecky "Methodios" znamená "způsob bádání, zkoumání, poznání".) Nejmladším ze sourozenců byl Konstantin, rok jeho narození se uvádí 826 nebo 827 a o dalších sourozencích se mnoho neví.
Metoděj získal v Soluni právnické vzdělání a stal se správcem župy mezi Slovany v Makedonii, později odtud odešel a rozhodl se pro mnišský stav a vstoupil do řeckého kláštera Polychron v maloasijské Bithýnii, kde zastával úřad představeného kláštera.
Konstantin nazývaný též "Filozof" byl významným jazykovědcem a profesorem filozofie na konstantinopolské dvorní vysoké škole, ale i on se později uchýlil za svým bratrem do kláštera.
Svatí bratři Konstantin a Metoděj se vydali na Moravu na jaře v roce 863. Podle pozdější tradice bylo datum jejich příchodu přesunuto na 5. července.
Konstantin jako hlava poselství předal Rostislavovi list císaře Michala III. a dary, které s sebou přinesly. Největším darem bylo Písmo svaté (Bible) napsané ve slovanském jazyce. Na Velkou Moravu přinesli i ostatky sv. Klimenta, kterým lidé pak prokazovali velkou úctu.
Při Rostislavově knížecím dvoře založili slovanské bohoslovecké učiliště, podle archeologických nálezů četných pozůstatků z pisátek by to byly Sady - místní část Uherského Hradiště. Škola měla pravděpodobně dvě oddělení. V jednom se všichni žáci učili číst a psát, ve druhém se žáci, kteří si vybrali kněžské povolání, připravovali na kněžství. O úspěchu výchovy v této škole svědčí i to, že po 40 měsících někteří žáci dosáhli v Římě kněžského svěcení. Vyučovalo se ve slovanském jazyce, slovanskému písmu, liturgice a teologii. Moravští kněží měli vysoké teologické znalosti, na rozdíl od bavorských - německých, ze kterých mnozí prý uměli sotva číst.
Příprava žáků si vyžadovala dostatek slovanských knih, z nichž by se mohly učit. Proto s pomocí svých žáků přeložili soluňští bratři do slovanštiny všechny potřebné biblické, liturgické a obřadní texty. Přeložili např. Evangelia, Skutky a Apoštolské listy, Žalmy, Časoslov (Breviář) a jiné.
Nejdůležitějším činem cyrilometodějské mise na Moravě bylo zavedení slovanského bohoslužebného jazyka do liturgie. Uvedení slovanštiny jako liturgického jazyka vedle latiny vyvolalo na Moravě, především u bavorských - německých kněží prosazujících své zájmy, projevy nepřátelství a nenávisti a proto poslali stížnost k papeži. Není se čemu divit. Věřící lid se totiž pochopitelně utíkal ke slovanské liturgii, které rozuměl, a oni přišli o živobytí pro sebe i své rodiny (povinný celibát v římské církvi byl zaveden až od 12.stol. – papež Inocenc II.), protože byli závislí na obročí od věřících. Proto Konstantin a Metoděj na pozvání papeže Mikuláše I. opustili Moravu a odešli roku 867 do Říma.
Papež Mikuláš I. mezitím zemřel a za nového papeže byl zvolen Hadrián II., který po přezkoumání komisí, schválil překlady bohoslužebných knih do slovanského jazyka a na znamení souhlasu je položil na oltář baziliky Santa Maria Maggiore v Římě.
Během ročního pobytu v Římě sv. Konstantin a Metoděj dali vysvětit asi 50 svých žáků na kněze (mezi nimi byl sv. Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva, pětice z tzv. sedmipočetníků). Cesta do Říma byla velmi úspěšná, protože svatí bratři tam obhájili slovanský liturgický jazyk.
Bohužel, sv. Konstantin už z Říma neodešel, protože koncem roku 868 těžce onemocněl a vstoupil do kláštera, kde přijal řeholní jméno Kyrillos (Cyril). Zemřel 14. února 869 a byl pohřben v chrámě sv. Klimenta v Římě.
Sv. Metoděj byl vysvěcen na kněze a hned potom na biskupa a byl jmenován moravsko-panonským arcibiskupem. S pověřením papeže Hadriána odešel zpět na Moravu a do Panonie - Zadunají do Blatnohradu ke knížeti Kocelovi (synovi Pribiny), aby tam vybudoval samostatnou církevní organizaci.
Při cestě na Moravu arcibiskupa Metoděje zajali bavorští biskupové, soudili ho v Řezně, věznili v klášteře Elewangen a osvobodili ho na podnět papežského legáta Jana z Ankony v roce 873. Metoděj musel bojovat o opětovné uznání slovanské bohoslužby před papežem Janem VIII. Papež arcibiskupa Metoděje potvrdil v úřadě moravského arcibiskupa, ale navíc vysvětil i největšího Metodějova odpůrce švábského kněze Wichinga na biskupa a ustanovil mu ho za sufragána v Nitře a žádal po králi Svatoplukovi, který v té době vládl po Rostislavovi na Moravě, vhodného kandidáta na třetího biskupa, aby moravská církevní provincie dosáhla samostatnosti. Pravděpodobně to byl sv. Gorazd, který se po Metodějově smrti stal jeho nástupcem. To ovšem Wichinga neuspokojilo a osnoval proti sv. Metodějovi další úklady, že ho nakonec musel sv. Metoděj dát do klatby a následně odsunout pravděpodobně do Polska.
Sv. Metoděj působil na Moravě až do své smrti 6. dubna 885. Za svého nástupce určil jak je známo sv. Gorazda. Pohřbili ho slavnostně v metropolitní katedrále, do její zdi vlevo za oltářem Bohorodičky. O tom, kde by to přesně bylo, se vedly mezi archeology spory, každý by hrob nejraději viděl právě tam, kde kopal on.
Podle archeologických vykopávek je však nejpravděpodobnějším místem lokalita Sady u Uherského Hradiště, které bylo spolu s nynějším Starým Městem územím, na kterém se rozprostíralo hlavní město Velkomoravské říše Velihrad. Spodní část takového hrobu nalezl významný archeolog prof. Vilém Hrubý v roce 1963 a publikoval to v roce 1964. Jeho objev byl v té době zpochybňován, protože hrob neobsahoval kosterní ostatky, ani biskupské insignie, které by to podpořily. Archeologické přezkoumání zde vedl Doc. PhDr. Luděk Galuška, CSc., pracovník Archeologického ústavu v Brně a závěry předchozího bádání prof. Viléma Hrubého potvrdil.
Nikdo v té době nebral v úvahu historické souvislosti v tom, jak po Metodějově smrti agresivně zasáhl podlý nitranský biskup Wiching, když se vnutil papeži Štěpánovi V., aby mu svěřil do správy moravskou církevní provincii a hlavně aby zakázal slovanskou bohoslužbu.
Wiching spolu s bavorskými kněžími, jak bylo napsáno v legendě o životě sv. Metoděje, s dosud v církvi nevídanou brutalitou se vrhl do pronásledování slovanských kněží v čele se sv. Gorazdem. Byli krutě pronásledováni týráni a vězněni, někteří z nich byli prodáni do otroctví do Benátek, kde je vykoupil byzantský vyslanec. Těm, kterým se podařilo uprchnout, se uchýlili do Čech, jiní do Polska, ale nejvíce jich odešlo do Bulharska, kde našli nejpříhodnější půdu pro pokračování v díle započatém sv. Cyrilem a Metodějem. Je velmi pravděpodobné, že Wiching zachvácen mstou a nenávistí ke sv. Metodějovi dal jeho hrob otevřít, odebrat mu biskupské insignie a ostatky zakopat na neznámém místě, nejspíše někde v blízkosti metropolitního chrámu v Sadech. Méně pravděpodobné je, že by ho moravští slovanští kněží sami přenesli na nějaké jiné místo. Byli pasovskými pronásledováni a měli co dělat, aby si zachránili vlastní životy.
Je rovněž možné, že některý z mužských hrobů z více než 80 nalezených hrobů z té doby, může být místem posledního odpočinku sv. Metoděje, a proto bychom měli brát toto místo za místo nám posvátné, které si vyžaduje naši zvláštní úctu, i kdyby jen proto, že tu sv. Metoděj jako arcibiskup moravský působil. Úplný hrob sv. Metoděje se podle shodného vyjádření historiků a archeologů už nenajde, ale bude nám určitě zjeven až na konci věků.
Jejich dílo a jeho význam
Dříve než se bratři vypravili na Moravu, sestavil Konstantin první spisovný slovanský jazyk a písmo - hlaholici. Tím položil základní kámen slovanské kultury a literatury. Název hlaholice vznikl ze slovanského slova glagol - hlahol (česky slovo). Tvary písmen hlaholice byly převážně vytvořeny z 3. křesťanských symbolů - kříže, rovnostranného trojúhelníka a kruhu. Nejstarší dochovanou památkou napsanou tímto písmem jsou Kyjevské listy.
Konstantin se pravděpodobně již za svých studií zabýval myšlenkou vytvořit spisovný slovanský jazyk a písmo. Začal, jak se říká, na zelené louce. Žádný slovanský jazyk totiž v té době neměl vlastní písmo, ani gramatiku a proto použil Konstantin pro nový slovanský spisovný jazyk, kterému u nás říkáme staroslověnština, řeckou gramatiku. Stejně tak jak tomu bylo v případě vytvoře-ní liturgické latiny, použil pro liturgické výrazy výpůjčky z řečtiny a hebrejštiny. Skladbou vět podle řecké mluvnice a melodičnost tohoto slovanského jazyka přiblížil k řečtině a toho se dalo dobře využívat při řeckém nápěvu liturgických písní. Tento slovanský jazyk díky dokonalosti řecké gramatiky dosáhl velmi vysoké úrovně a i proto při jeho posuzování a schvalování jako liturgického jazyka v Římě uspěl.
Jazykozpytci se rozdělují na dvě skupiny. V první jsou názoru, že slovanský spisovný jazyk měl základ v makedonsko-bulharském nářečí, což se dodnes učí ve školách.
Druhá skupina poukazuje na to, že vliv makedonsko-bulharského nářečí se uplatnil až při škole žáka Cyrila a Metoděje, Klimenta Ochridského, který byl pravděpodobně makedonského původu a po jeho vyhnání z Moravy nitranským biskupem Wichingem se uchýlil do bulharského hlavního města Plisky, kde za-ložil spolu s Naumem známou Plisecko-preslavskou literární školu. Tehdejší bulharský panovník kníže Boris Michail vyslal záhy Klimenta šířit slovanskou liturgii do Makedonie a daroval mu dvorce v Devoli a v okolí Ochridu. Zde založil Kliment slavnou literární školu a byl tam roku 893 ustanoven biskupem.
No a zde vznikla po velkomoravské, druhá a to velmi významná makedonsko-bulharská redakce se silným vlivem na staroslověnštinu, ze které se na rozdíl od velkomoravské, dochovalo mnohem více literárních památek, už skutečně ovlivněných makedonsko-bulharským nářečím.
Druhá skupina badatelů se taky domnívala, že mise svatých bratrů, která byla původně moravsko-panonská, byla jazykově zaměřena na Slovince, žijící v té době v Panonii, kterým se ve středověku říkalo Slověni, odtud je brán název jazyka staroslověnština.
Staroslověnština panonsko-slovinské redakce je zastoupena pouze jedinou dochovanou písemnou památkou, ze které se nedá z určitostí potvrdit vliv slovinského nářečím na jejím vytvoření.
Na doplnění jsou ještě známy další redakce staroslověnštiny a to srbsko-chorvatská, ruská a rumunská.
Každá redakce si postupně provedla své vlastní úpravy s ohledem na svůj místní jazyk, aby dosáhla lepší srozumitelnosti na území, na kterém se spisovná slovanština používala, což je vcelku pochopitelné. Staroslověnština ovlivnila národní jazyky skupiny jihoslovanské a východoslovanské podobně jako latina jazyky skupiny románské. Prostě všude tam, kde se píše dnes cyrilicí.
Vzhledem k rostoucímu politickému vlivu Ruska a hlavně nastupujícímu panslavistickému hnutí v Evropě, které ukončila bolševická revoluce (1917), začala být u národů na Balkáně, které ale už v té době měli své vlastní národní jazyky, od konce 18. století používána staroslověnština upravená podle ruské redakce, která ovlivnila i současné užívání církevní slovanštiny u nás.
Kdo by nebyl zvědav, jak vypadal první spisovný slovanský jazyk vytvořený pro Moravany, kterým se na Moravě konaly bohoslužby a ve kterém byly napsány první překlady Bible i další náboženské literatury.
Z mála písemných památek se zachoval text Otčenáše, který je napsán původní cyrilometodějskou slovanštinou, která se používala na Velké Moravě.
( pozn.: měkký znak byl do latinky přepsán jako „j“ a tvrdý jako „ă“ a zvýrazněn tučně. Výslovnost je podobná jako u českých číslovek „ sedm a osm“. Jsou zde taky nosovky “en a on“ vyslovují se podobně jako v polštině.)
Oťče nášj, iže jesi na nebesjchă
da sventită sen imen tvoje,
da priidetă cěsarjstvě tvoje,
da bondetă volja tvoja,
jako na nebese i na zemli,
chlěbă nášj nastojenštajeho ďne
dažď namă ďňsj.
i otăpusti namă dlăhy našen,
jako i my otăpuštajemă
dlăžjnikomă našimă
i ne văvedi násă vă napasť,
nă izbavi ny otă neprijazni.
Amiň.
Vytvoření slovanského církevního jazyka nebyla ani snadná, natož krátkodobá záležitost. Dnes se usuzuje, že podstatnou část slovní zásoby pro staroslověnštinu bral sv. Cyril z praslovanštiny, která se nám bohužel do dnešních dnů nezachovala. Staroslověnština je tedy jediný historicky doložený útvar praslovanštiny a zároveň nejstarší slovanský spisovný jazyk.
Jsou v ní jako jediném slovanském jazyce mnohé praslovanské jevy doloženy přímo a staroslověnština se tak dá do jisté míry po-važovat za zachycení závěrečné fáze existence praslovanštiny.
Konstantinopol bylo v té době město z nejvyšší evropskou vzdělaností a sv. Cyril se tam při své práci knihovníka a archiváře se pravděpodobně setkal se slovníkem nějaké podoby pozdější praslovanštiny, kterou pro svou práci na vytvoření slovanského spisovného jazyka mohl použít. Bylo to už v době, kdy se přede-vším asimilací Slovanů s jinými neslovanskými jazykovými skupinami, žijícími na územích, na které se Slované přistěhovali a usadili se na nich, začaly přebíráním slov z jejich jazyků samostatně vyvíjet a navzájem se od sebe odlišovat.
Myšlenka Filosofa Cyrila vytvořit všeslovanský spisovný jazyk přesahuje naši dobu. Bylo to vskutku geniální dílo, které si zasluhuje od nás všech velké úcty.
Vytvoření tohoto spisovného jazyka, který byl postaven na úroveň řečtiny i později používané církevní latiny a vynález hlaholice - písma, které vynikalo přesností a krásou, bylo nedocenitelným darem pro Slovany. Nad tímto dokonalým výtvorem současní fonologové bez nadsázky žasnou.
Moravané byli tomuto jazyku určitě schopni, i když podotýkám, že to nebyl jejich rodný jazyk, lépe porozumět, než řečtině od Rostislavem zmiňovaných řeckých misionářů nebo latině prokládané němčinou, kterou na ně mluvili franští tedy bavorští - němečtí kněží z Východofranské říše působící na našem území.
Cyrilometodějská tradice
Cyrilometodějská tradice sehrála v moravských potažmo českých dějinách velmi významnou roli.
Význam sv. Cyrila a Metoděje je pro náš národ obrovský, i když byl u nás byzantsko-slovanský obřad zakázán a nahrazen latinským. Díky jejich působení se stala Morava kolébkou slovanského písemnictví a křesťanské kultury nejprve u jižních a posléze i u východních Slovanů.
Jejich slovanské působení se dostalo do povědomí Moravanů a pověst o nich se předávala z generace na generaci a přetrvala po tisíciletí. Až do poloviny 19. století byli svatí Cyril a Metoděj nazýváni staročeskými jmény Crha a Strachota. Jméno Crha bylo odvozeno z Cyrila a jméno Strachota vzniklo špatným překladem do češtiny. Řecké „Methodios“ bylo mylně vyloženo jako latinské slovo „metus“ což v českém překladu znamená strach.
Povědomí o moravské slovanské svébytnosti se stalo jakousi přirozenou zábranou proti naší germanizaci a díky tomu jsme se neponěmčili za mnohaleté působení německého panování na našem území, jako naši slovanští bratři polabští a pobaltští Slované anebo Lužičtí Srbové žijící v nynějším severním Německu.
Svatý Cyril a Metoděj svým působením u nás:
1. Přiblížili Moravanům srozumitelným slovanským jazykem křesťanství, proto je nazýváme našimi věrozvěsty.
2. Vytvořili církevně slovanský jazyk - staroslověnštinu a písmo hlaholici. Přestože bylo u nás písmo hlaholice a slovanská litera-tura vytlačena latinskou, mnohé slovanské národy si ji osvojily - z hlaholice později vytvořili žáci Cyrila kombinací s řeckou abecedou písmo a na jeho počest ho nazvali cyrilicí, kterou dodnes používají na jih od nás Srbové, Bulhaři a Makedonci a na východě Ukrajinci, Bělorusové a Rusové.
3. Zachovaly se nám významné literární památky:
• Překlad Bible a bohoslužebných knih do staroslověnštiny.
• Život svatého Konstantina, ten vznikl mezi lety 874 - 880 a napsal ho pravděpodobně žák soluňských bratří sv. Kliment Ochridský.
• Život svatého Metoděje, vznikl asi v letech 885 - 894, autorství se připisuje sv. Gorazdovi.
Originály Konstantinových a Metodějových rukopisů a jejich žáků se nedochovaly, pouze jejich pozdější odpisy.
4. Proglas, to je překrásné básnické dílo, které vytvořil Konstantin v letech 863-867. Je dodnes aktuální svou myšlenkou - výzvou k národu, aby se staral o svou vzdělanost, literaturu a svůj jazyk. Stojedenáctým veršem Proglasu je slovo Amen - znamená "Ať se tak stane".
5. Vytvořili, větším dílem to byl asi Metoděj, dílo Zákon sudnyj ljudem, který byl občanským zákoníkem Velké Moravy a prvním zákoníkem ve slovanském jazyce.
6. K nejstarším písemným památkám patří kodexová mešní lite-rární památka zvaná Kyjevské listy. Jedná se o staroslověnský hlaholský text na sedmi pergamenových oboustranně popsaných listech malého formátu s 38 modlitebními formulemi.
První strana prvního listu je zcela určitě dopsaná, a to hlaholsky – nachází se zde text Listu apoštola Pavla Římanům.
Protože se v textu vyskytují chyby, jde pravděpodobně pouze o opis hlaholského originálu pořízený některým ze žáků školy Cyrila a Metoděje (autorství se nejčastěji připisuje svatému Gorazdovi).
Kyjevské listy našel roku 1874 v Kyjevě v knihovně Duchovní akademie I. I. Sreznevskij. Do Kyjeva se dostaly z Jeruzaléma v polovině 19. století. V současnosti jsou uložené v knihovně AV na Ukrajině.
Psané jsou hlaholicí nejstaršího typu (stará, okrouhlá hlaholice). Jazyk je velmi archaický, obsahuje významné velkomoravské črty, tzv. velkomoravismy, a modlitby se vztahují na římské (ne byzantské) zvyklosti, proto se usuzuje, že text vznikl na Velké Moravě, na přelomu 9. a 10. století, a je velmi pravděpodobné, že text přímo reprezentuje velkomoravskou variantu staroslověnštiny.
Ukázka textu s překladem:
Do věčjnăj Bože.
Ty jesi životă našj, Hospodi, otă nebytije bo vă bytije sătvorilă ny jesi i odpadăšjen văskrěsi paky; da namă ne dostoită tebě săhrěšati. Tvoje že sontă vjsě, nebesjkaje i zemljskaje, Hospodi, da ty samă otă hrěchă našich izbavi ny. Christosmj Hospodimj.
Až do Věčný Bože.
Ty jsi život náš, Pane, neboť jsi nás stvořil od nebytí k bytí. A když jsme padli, opět jsi nás vzkřísil. Vždyť nám se nesluší proti tobě hřešiti. Tvé pak je vše na nebi i na zemi, Pane. Kéž nás ty sám zprostíš hříchů našich. Skrze Krista Pána.
Po văsondě.
Dazj namă, vjsemohy Bože, da, jekože ny jesi nebesjskyjen picjen nasytilă, takoze že i životă našj silojon tvoejon utvrjdi. Gospodimj.
Po přijímání.
Dej nám, všemohoucí Bože, jakož jsi nás nasytil potravou ne-beskou, taktéž pak rač i život náš zaštítit mocí svou. Skrze Pána.
Mjšě četverta o tomjze
Ciesarjstvě našemj, Hospodi, milosťjon tvoejon prizjri, i ne otădazj našeho tuzimă i ne obrati nasă vă plěnă narodomă pohaňskymă. Christosa radi, Hospodi, našeho, iže ciesarită să Oťcemj i să sventymj (Duchom).
Čtvrtá mše téhož druhu.
Na království naše, Pane, s milosrdenstvím svým shlédni a nevydej to, co je naše, cizím a neuvrhni nás v porobu kmenům pohanským. Pro Krista, Pána našeho, který vládne s Otcem a se svatým (Duchem).
Tento text zhudebnil Hradišťan pod vedením Jiřího Pavlici a nazval ho Velkomoravským chorálem.
Svatí Cyril (Konstantin) a Metoděj patří mezi největší misionáře křesťanství. Jejich misijní činnost buď přímo, nebo nepřímo zasáhla celou jižní a východní Evropu. To byl důvod k tomu, aby je Svatý otec, blahoslavený Jan Pavel II. dne 31. prosince 1980 prohlásil spolu se sv. Benediktem za spolupatrony Evropy.
o. diákon Miroslav