Pastýřský list otce biskupa - Nanebevstoupení Páně
Nanebevstoupení Páně nebylo nějaké utáhnutí se do pozadí a ani ne ukončení jeho mise. Ježíš říká: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skončení světa“. On tedy neodešel, on s námi zůstal. Zůstal však s námi jiným způsobem. „Můj otec pracuje a já také pracuji“.
To nejsou dva světy: nebo a země. To jeden svět. Bůh je stvořitel nebe i země. Tady nebo se nemyslí jenom obloha, vesmír, ale všecko to, kam po smrti půjdeme. My jsme stvoření a stvoření se bude pak nacházet tam, v tom ráji, který stvořil Bůh, kde budeme hledět Bohu z tváře do tváře. Ježíš nám v tomto nebi připravuje příbytek. „V domě mého Otce je mnoho příbytků“.
A Marii Magdaleně říká: „Nedotýkej se mně, neboť jsem ještě nevystoupil k Otci“. V eucharistii nám zůstal. V eucharistii se s Ježíšem spojujeme plněji než apoštolové za jeho života. Z toho důvodu musel vystoupit do nebe, aby nám umožnil se s ním spojovat v eucharistii. Tím, že odešel, nezmenšil, ale zvětšil svou lásku k nám.
Prospěje vám, abych odešel (Jan 16,7). Tato věta by mohla charakterizovat i dnešní evangelium. Ale opravdu prospěje učedníkům, že Kristus odejde k Otci? Jejich přirozenou reakcí na toto Kristovo slovo jistě nebylo nadšení. Spíš zármutek a nejistota. Ten, na koho vsadili celý svůj život, se najednou "vytratí". Proč je tedy dobré, aby jejich Mistr odešel? Protože jen tak ho mohou poznat novým způsobem - jako Vzkříšeného. Jistě bylo "dobré" znát Krista během jeho pozemského života - kráčet s ním po Galileji a Judsku, být svědkem jeho zázraků, naslouchat jeho slovům. Ještě lepší je však znát Krista Zmrtvýchvstalého. Bylo "dobré" mít společenství s Ježíšem, "dotýkat se ho", vidět ho vlastníma očima, společně s ním stolovat. Ještě lepší je však vidět Vzkříšeného, mít s ním společenství u stolu na "chlebě a víně".
Důvody k tomu, aby Ježíš odešel, tedy nebyly jenom psychologické, že tak ho lépe pochopíme. Možná, že tyto důvody hrály nějakou úlohu, ale určitě to nebyly důvody rozhodující. Rozhodující byly důvody teologické. Nejde tady jenom o nějaké „zakoušení“, protože to by bylo omezení Ježíšova působení. Dávat nám něco zakoušet mohou i nějací „guruové“, a přece je to něco úplně jiného, než to, co nám dává a ukazuje Ježíš. On proměňuje naší realitu, přivádí nás ne psychologicky ale reálně do jiné skutečnosti. My už jsme v jiné skutečnosti, a až potom ji zažijeme. Ne přes zážitek se někam dostáváme. Jinak to může být jenom neskutečný sen, že se nám jen něco zdá a pak přijde hrozné zklamání! V našem případě – jak tvrdí i svatý Pavel - přijde hrozně příjemné překvapení.
Většina lidí dnes touží po zážitku, po nějakém pěkném duchovním zážitku. Jenže křesťanství není o tom. Je i o tom, ale není jenom o tom. Nedá se křesťanství zužovat na tento rozměr.
Apoštolové poznali velmi dobře pozemského Krista, Krista podle těla. A možná si ho trochu "přivlastnili" (nestává se to i v lidských vztazích, ať už mezi rodiči a dětmi, mezi partnery, přáteli…?). Znali Krista "podle těla" (řečeno Pavlovými slovy) a sami ho přijímali "podle těla", neboli s city a postoji neočištěnými od "přílišné lidskosti". Aby mohli přijímat Krista jinak (podle Ducha, Vzkříšeného), je třeba, aby ho na čas ztratili. Je třeba mít od-stup, aby se získal nový pří-stup. Kdo byl Ježíš, si uvědomili učedníci až potom, když odešel. A to platí i obecně: hodnotu člověka, který s námi žil, si obyčejně uvědomujeme, až když nás opustil. A tady jde o něco neporovnatelně vyššího.
Něco podobného prožíváme i v mezilidských vztazích: časné odloučení (od dospívajících dětí, od rodičů, od přítele, přítelkyně…) nemusí být tragédií, ale šancí, jak se připravit na nové setkání. Právě odloučení nás může disponovat "nově vidět" a přijmout toho člověka, na kterého jsme si už asi zvykli. Nepřítomnost milovaného člověka je šancí, jak prohloubit svůj vztah k němu: naši touhu po jeho blízkosti, po jeho slovech. A totéž platí i vůči Kristu.
Pokud jsme někdy zakusili, jak dobrý je Pán, jak dobré je "přebývat s ním" (nezakusili učedníci něco podobného na hoře proměnění?), pak bylo pro nás "nepříjemné" prokousat se obdobím suchopáru, "prázdnoty" při modlitbě, liturgii … Kristus jakoby odešel, opustil nás. Kde jsou jeho projevy "něžnosti a pozornosti"? Bylo by nešikovné nechat se odradit pocity prázdnoty a opuštěnosti, pomalu se odklánět od Krista (ochabnutím v modlitbě, v naslouchání jeho slovu, zvlažněním v praktickém životě podle evangelia …). Vyprahlost se může ukázat jako velké obdarování, protože nás očistí od "příliš lidského vztahu ke Kristu" ("je nám s ním dobře"), prohloubí naši touhu po něm, otevře nás pro nové setkání s ním … Kristus totiž odešel, aby nově přišel a současně aby nově stále k nám mohl přicházet.
V Jánově evangeliu říká svým apoštolům: Cestu, kam já jdu, znáte.“ (Jan 14,4). On je Cesta. Jenom skrze něj, jenom následujíc ho, jenom být jím přitahován jako magnetem, můžeme dojít k Otci, můžeme zakusit nebe. On kráčel po cestě kříže. Jenom když si vezmeme všechny ty kříže, které na nás život nakládá, můžeme jít za ním. Nebojme se jich. Bůh nám vždycky dá sílu – když se na něj spolehneme – abychom na cestě vydrželi. Nic – ani v duchovním životě – není zadarmo. Ale když jdeme za Ježíšem, když mu důvěřujeme, pak to není kříž, který neseme, ale je to kříž, které nese nás a dovede nás až tam, kam si dnes připomínáme, že odešel před námi Ježíš, aby nám připravil místo.
+ Ladislav