VÁNOCE V BYZANTSKÉ TRADICI
David Pancza
Přípravou na Vánoce je v latinské církvi Advent, jímž zároveň začíná nový církevní rok. V byzantské tradici začíná církevní rok už 1. září a jeho osnovou je život Matky Boží. Dříve než přijdou Vánoce, oslavuje se Mariino narození (8.9.), Uvedení do chrámu (21.11.) a Početí v lůně spravedlivé Anny (8.12.). Před svátkem Pánova narození nejprve sledujeme, jak si Bůh zde na zemi připravuje pro sebe důstojný příbytek.
Tajemným způsobem se účastníme událostí Mariina života, připodobňujeme se jí postojem víry a odevzdanosti Bohu, aby i nás Bůh přetvořil ve svůj příbytek a aby se tak Vánoce staly svátkem Kristova narození i v nás.
Vlastní přípravou na Vánoce je čtyřicetidenní postní období, které začíná 15. 11. po svátku svatého apoštola Filipa a podle něj je pojmenované „filipovka". V tomto období se častěji než jindy v roce objevují liturgické připomínky starozákonních proroků a dvě neděle před samotným svátkem Narození jsou věnovány všem starozákonním praotcům a otcům, kteří očekávali a předpovídali příchod vtěleného Boha. Oni nás učí trpělivě čekat a vysvětlují nám, na koho máme čekat.
Bezprostřední přípravou na Vánoce je Předsvátek Narození Páně, který začíná 20.12. Během něho v bohoslužebných textech doprovázíme svatou Rodinu na cestě z Nazareta do Betléma. Předsvátek je zakončen postem 24. 12. Kdo je hotov se všemi domácími přípravami, přichází do chrámu na nádhernou bohoslužbu Královských hodinek (1., 3., 6. a 9. hodinka dohromady), ve kterých na rozdíl od každodenní liturgie hodin nasloucháme prorockým žalmům o Mesiášovi, navíc jsou přidána starozákonní i novozákonní čtení týkající se Kristova narození a nádherné zpěvy, které nás už svolávají do Betléma, abychom na vlastní oči viděli zázrak Božího narození. V tento den se též slaví svatá liturgie Bazila Velkého s Večerní (nešporami), která otvírá vlastní Svátek. Ne vždy a všude jsou podmínky k tomu, aby se slavilo celé toto liturgické bohatství, ale tam, kde je to možné, je člověk tak nasycen Božím slovem, že ani nepomyslí hlad.
Od tohoto okamžiku až do 5.1. se navzájem zdravíme slovy: ,,Kristus se rodí! Oslavujte ho!" (z úvodu známého vánočního kázání sv. Řehoře Naziánského). Formulace v přítomném čase má naznačit, že Vánoce nejsou žádnou připomínkou, ale živou účastí na oslavované události.
V noci se scházíme na Velké Povečeří (odpovídá kompletáři v latinské liturgii) spojené s Jitřní (ranní chvály). Stáváme se svědky Božího narození, spolu s anděly, mágy a pastýři se klaníme malému Ježíškovi a žasneme nad velikým tajemstvím Božího vtělení. Liturgické texty nekladou důraz na citové rozněžnění při pohledu na Děťátko ani na pastýřskou idylu, ale na teologii vánoční události. Vedou nás k adoraci Boha, který přijímá naši lidskou přirozenost, abychom my mohli mít účast na jeho božství.
Dnes, když se narodil Kristus, spojilo se nebe se zemí. Dnes přišel Bůh na zem a člověk vystoupil na nebesa. Dnes je v těle viditelný ten, který je ve své přirozenosti Neviditelný, a to kvůli člověku. Proto i my ho oslavujme a volejme: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj! Neboť ten (pokoj) nám daroval tvůj příchod, Spasiteli náš, sláva tobě!" (z Povečeří)
Ústředním zpěvem svátku, jakousi hymnou, která se stále opakuje při každé bohoslužbě, je vánoční tropus:
Tvé narození, Kriste, Bože náš, rozžalo světu světlo poznání, neboť v něm ti, kteří sloužili hvězdám, byli hvězdou poučeni, aby se klaněli tobě, Slunce spravedlnosti, a poznali tebe, Vycházejícího z výsosti. Sláva tobě, Pane!
25. prosinec, den Božího narození, je zároveň svátkem příchodu tří mágů (tedy ne 6. 1.). Jak prozrazuje vánoční tropus, je to svátek Boží lásky, která všechny lidi, dokonce i ty, kteří hledají na nesprávném místě, dokáže najít, a přivést k pravdě. Bůh se nám přibližuje nejen tak, že se stává člověkem, ale také tím, že nás oslovuje dokonce i skrze naše omyly. 26. prosince je svátek „Sbor přesvaté Rodičky", v němž oslavujeme všechny, kteří novorozenému Kristu dělali společnost.
Do této radostné atmosféry náhle vstupuje pohled na smrt. Připomínáme si svatého prvomučedníka Štěpána (21.12.), mučedníky v Nikomédii (28.12.) a děti pobité Herodem (29.12.). Dříve než se stačíme ponořit do vánočního nostalgického snění, už jsme konfrontováni s realitou. Takový je náš svět a právě do něho přišel Boží Syn. On sám podstoupí smrt, ten pokoj, který přinesl, bude nenáviděný a jeho nositelé zabíjeni. Rodí se král, jehož království se bude šířit skrze krev mučedníků.
První neděli po Vánocích slavíme zvláštní svátek tří „otců" - sv. Josefa jako hlavy svaté Rodiny, Krále Davida, protože Ježíš je nazývám „synem Davidovým", a Jakuba, bratra Páně, který jako jeruzalémský biskup a mučedník byl jedním z prvních duchovních otců církve - Kristova těla.
Vánoční svátek trvá sedm dní, ale sváteční čas tím nekončí. Hned nastupují další svátky, velmi úzce spojené s Vánocemi: Obřezání Páně a Zjevení Páně jako Boha (křest v Jordáně). Dohromady je to tedy jeden velký, dvanáctidenní svátek.
ze slovenštiny přeložila E. Fuchsová