Velkopostní období v byzantském obřadu
„Když se postíš od jídel, duše má, aniž by ses očišťovala od vášní, nadarmo se raduješ ze zdrženlivosti, protože pokud se ta nestane pro tebe příležitostí k polepšení, jsi v nenávisti u Boha jako lhářka a stáváš se podobnou podlým démonům, kteří nikdy nejedí. Nedělej zbytečným půst tím, že hřešíš, ale zůstaň neústupná vůči nezřízeným hnutím, uvědomuj si, že stojíš při ukřižovaném Spasiteli, nebo přesněji, že si ukřižována spolu s Tím, který byl za tebe ukřižován, volajíce k němu: vzpomeň si na mě, Pane, když přijdeš do svého království.„
Tento tropár třetího týdne předpostního období v byzantské tradici shrnuje výstižným způsobem to, čím je postní období v kterékoliv křesťanské tradici: půst a zdrženlivost jsou marné, pokud nekorespondují se skutečným obrácením srdce. V byzantské tradici období deseti týdnů, které předcházejí Paschu, nazýváme Triodion - název označuje tři biblické ódy, které se zpívají na jitřní a obsahuje předpostní a postní období. Předpostní období je společné všem křesťanským liturgickým tradicím, od byzantského triodionu přes Ninivský půst syrské církve a Jonášův půst Koptů až po Sedmdesátnici ve staré latinské tradici.
Skutečný a vlastní Velký půst má čtyřicet dní - od pondělí prvního týdne až do pátku před Květnou nedělí (Nedělí palem) - a rozvíjí týdny od pondělí do neděle, nabízejíce týdenní cestu vstříc neděli, tak jak sám Velký půst je cestou k Pasche. Kromě toho jasně rozlišuje mezi sobotou a nedělí a ostatními dny: v ty první se slaví božská liturgie (v neděli s anaforou sv. Basila Velikého, v sobotu s anaforou sv. Jana Zlatoústého), zatímco během pracovních dnů jsou předepsány jen modlitby časoslovu, ve středu a v pátek se k večerní připojuje liturgie předem posvěcených darů, totiž přijímání Těla a Krve Páně proměněných v předcházející neděli.
Byzantský Velký půst je obdobím, které má velmi bohatý výběr biblických textů: žalmy i čtení - v hymnografii i v čteních církevních otců. Hymnické texty se pozastavují především u tématu lidské duše ovládané hříchem, která najde prostřednictvím Velkého půstu možnost spásy. Ve čtyřech nedělích předpostního období nacházíme velká témata, která poznamenají průběh Velké čtyřicátnice: pokora (Neděle celníka a farizeje); návrat k milosrdnému Bohu (Neděle marnotratného syna); poslední soud (Masopostní neděle - o Kristově soudu), odpuštění (Syropostní neděle - o vyhnání prarodičů z ráje). V tuto poslední neděli se vzpomíná na vyhnání Adama z ráje, byl z něho vyhnán kvůli hříchu, ale ve Velkém půstu začíná cesta jeho návratu, který vyvrcholí tím, že sám Kristus ve velikonočním tajemství sestoupí do podsvětí a podá mu svou ruku, aby ho vyzvedl ze smrti a přivedl ho zpět do ráje, který se téměř personifikuje v modlitbě církve. Na konci večerní čtvrté neděle (syropostní) se slaví obřad odpuštění, kterým začíná velký půst.
Velký půst trvá čtyřicet dnů, má pět nedělí. V každé z nich vidíme dvojí aspekt: na jedné straně biblické čtení, která připravují na křest, na druhé straně historické a hagiografické aspekty. V neděli ortodoxie povolání Filipa a Natanaela je modelem povolání každého lidského bytí a slaví se vítězství ortodoxie nad ikonoklasmem a opětovné nařízení uctívání ikon. V neděli svatého Řehoře Palami se vzpomíná víra ochrnutého uzdraveného Kristem. Neděle povýšení svatého Kříže je věnována uctívání vítězného Kristova kříže, který se slavnostně přináší do středu chrámu a je uctíván věřícími celý týden jako symbol vítězství a radosti, ne utrpení. V neděli svatého Jana Lestvičníka (Klimaka/Žebříka), který je vzorem askeze, se slaví uzdravení posedlého démonem, a v neděli svaté Marie Egyptské, která je vzorem pokání, se slaví ohlášení vzkříšení. V sobotu pátého týdne se zpívá hymnus Akatist, který je oficiální modlitbou církve věnovanou Bohorodičce.
Šestý a poslední týden Velkého půstu, který je nazýván květný (palmový), má v centru své pozornosti Lazara, Pánova přítele, od okamžiku jeho nemoci až po jeho smrt a vzkříšení. Liturgické texty nás přibližují k tomu, co se plně zjeví během dnů Svatého velkého týdne, totiž že Boží láska k člověku, která se zjevila v Kristu, je skutečnou a konkrétní láskou. Celý Velký týden je orámován kontemplací už blízkého setkání Ježíše se smrtí, nejdříve jeho setkání se smrtí přítele a o týden později jeho setkání s vlastní smrtí. Liturgickým textem se nás daří zatáhnout do této Ježíšovy cesty do Betanie, směrem do Jeruzaléma. V byzantské liturgii nikdy nejsme jen diváky, ale vždy i účastníky a koncelebranty, jsme přítomni v liturgii a v události spásy, kterou liturgie slaví. Večerní Lazarovi soboty končí velkopostní období.
Během celého Velkého půstu byzantská tradice recituje na konci všech oficiálních církevních hodinek modlitbu připisovanou svatému Efrémovi Syrskému, která shrnuje cestu obrácení každého křesťana: „Pane a Vládce mého života, odežeň ode mne ducha zoufalství, nedbalosti, bažení po moci a prázdných řečí. Daruj mně, tvému služebníku ducha čistoty, pokory, trpělivosti a lásky. Ano, Pane a Králi, daruj mi schopnost vidět vlastní hříchy a neodsuzovat mého bratra, neboť ty jsi požehnaný na věky věků, amen.„
M. Nin, OSB