Setkání Páně se Simeonem v byzantském obřadu
Slaví se čtyřicátý den po Bohozjevení, opravdu velkými a slavnostními obřady. Takto nám v druhé polovině 4. století poutnice Egeria podává svědectví o slavení svátku Setkání Páně v bazilice Vzkříšení v Jeruzalémě s hlásáním evangelia podle Lukáše (2,22-40). Tento nepohyblivý svátek, který se slaví 2. února (Hromnice), je jedním z dvanácti velkých svátků liturgického roku, a za takový jej považuje i Eger, která ho přirovnává co do důležitosti k Pasche. V 5. a 6. století se slavil v Alexandrii, Antiochii a Konstantinopoli. Na konci 7. století ho v Římě zavedl papež východního původu, sv. Sergius I., který v Římě zavedl i svátek Narození přesvaté Bohorodičky (8. září), svátek Zvěstování (25. března) a svátek Zesnutí přesvaté Bohorodičky (15. srpna).
Názvem „setkání“ (ὑπαπαντὴ) chce byzantská církev v tomto svátku zdůraznit především setkání Ježíše se starcem Simeonem, totiž setkání Člověka nového s člověkem starým, a naplnění očekávání celého lidu Izraele, který zde reprezentuje Simeon a Anna. Svátek má jeden den předsvátku a sedm dní posvátku. Oficiální církevní modlitby dne jsou z kristologického hlediska velmi bohaté a zdůrazňují tajemství setkání vtěleného Božího Slova s člověkem. „Nové dítě“, „předvěký Bůh“ - jak jsme o tom zpívali o Narození - jde vstříc člověku. Jedna ze stichir večerní se stala také zpěvem obětování v římské liturgii: „Ozdob svůj stánek, Sione, a přijmi Krista krále; polibkem pozdrav Marii, nebeskou bránu, protože se stala trůnem cherubínů a nosí Krále slávy. Panna je oblakem světla, protože nese na rukou syna, který je před ranní Zorou…“
V textech oficiálních církevních modliteb se nám nabízí celá sbírka biblických obrazů aplikovaných na Matku Boží s jasným kristologickým pozadím. Typická a překrásná jsou kristologická vyznání v neustálé hře protikladů: „Ten, kterého nosí cherubové a opěvují serafíni,“ hle, je „v náručí Marie“ a „v rukou svatého starce“. A Simeon, „nosil Život, žádá si být vzat ze života“, se závěrečnou narážkou, která je přímo paschálních: „Dovol, ó Vládce, abych šel, oznámit Adamovi, že jsem viděl odvěkého Boha, jak se stal dítětem.“
Na večerní jsou stanovena tři starozákonní čtení: První je vzato z knih Exodus (13) a Leviticus (12), na téma obětování a zasvěcení prvorozených Bohu, které je spojeno se svátkem obětování Ježíše v chrámě čtyřicátý den po jeho narození. Ostatní dvě čtení jsou vzata z proroka Izaiáše (6 a 12), na téma svatosti Boha a jeho spásy, kterou přinesl člověku.
Svátek Setkání Páně je tedy svátkem silně velikonočního charakteru a jasným ohlášením vzkříšení. „Raduj se, Milostiplná Bohorodičko Panno, neboť z tebe vzešlo Slunce spravedlnosti, Kristus, náš Bůh. On osvěcuje ty, co přebývají v temnotách. Vesel se i ty, spravedlivý starče, protože jsi měl v náručí Osvoboditele našich duší, toho, který nám daroval i vzkříšení.“ Tento tropar svátku, který končí větou „daruje nám i vzkříšení“ znovu zaznívá v závěru velikonočního troparu „a těm, kdo jsou v hrobech, život daroval.“ Takto je svátek Setkání dítěte Ježíše se starcem Simeonem svátkem setkání Boha prostřednictvím vtělení Syna, s lidstvem, s každým člověkem. Setkání, které má své místo v chrámě, to znamená v církevním životě každého křesťana, každého z nás.