Svátek Zvěstování přesvaté Bohorodičce v byzantském obřadu
Svátek Zvěstování naší přesvaté Vládkyni, Bohorodičce Marii, vždy Panny, je jedním z mála svátků, které v byzantské tradici nacházíme ve Velkém půstu. O svátku máme přesné svědectví z Konstantinopole kolem roku 530 a také sv. Roman Sladkopěvec mu věnoval v 6. století jeden kondak. K vývoji svátku přispěly protiariánské homilie, které zdůrazňují vedle Kristovy lidské i jeho božskou přirozenost, která je věčně existující v Bohu, a syrská homiletika, která důrazně podtrhuje paralelu mezi Evou a Marií. V Římě tento svátek zavedl papež sv. Sergius I. (687-701), který byl syrského původu; jeho první liturgické slavení se konalo v bazilice Santa Maria Maggiore a bylo spojeno s procesím.
Od počátku se svátek slavil 25. března, vždy ve velkopostním období, tedy v období, které jinak vylučuje jakékoliv slavnosti. V roce 692 však Čtvrtý cařihradský koncil přikázal slavit tento svátek se vší slavnostností, a proto se v byzantských církvích vyvinula celá soustava liturgických rubrik, které se snaží skombinovat svátek Zvěstování s velkopostními bohoslužbami a s bohoslužbami Velkého týdne. Svátek Zvěstování má předsvátek 24. března a posvátek 26. března, kdy se slaví vzpomínka archanděla Gabriela. Velmi často totiž velké svátky v byzantské tradici mají v následující den po svátku oslavu osobnosti, kterou si Bůh posloužil, aby uskutečnil své tajemství spásy.
Svátek má jako své nosné téma zvěstování vtělení Božího Slova a radost, která z toho pramení. V mnoha troparech se opakuje jako refrén výzva: „raduj se“, jedná se o radost, která nemá v sobě nic povrchního, vždyť se rodí z vědomí spásy, která se nám dává v Kristu, ve svátku, který se snaží zatáhnout celé stvoření do chvály a kontemplace slaveného tajemství.
Tropary jsou utkány především ze starozákonních biblických citátů, proroctví, které ohlašují Krista a které patristická tradice četla vždy podle kristologického klíče. Tento kristologický důraz je již ve všech titulech daných Marii, spojených s tajemstvím vtělení Božího Slova a božského mateřství Marie: „Raduj se, zemi neposetá; raduj se, keři nespalitelný; raduj se, hlubino neproniknutelná; raduj se, moste, který převádí do nebe a vyvýšený žebříku, který viděl Jakub; raduj se, božská archo many; raduj se, osvobození z kletby; raduj se, návrate Adama z vyhnanství: Pán s tebou“.
Dalším tématem, které se opakuje v liturgických textech, je přiblížení údivu a pochybnosti Marie; údiv vůči tomu, co se jí zvěstuje, pochybnost ani ne tak vůči tomu, co se má uskutečnit, ale spíše aby nebyla oklamána jako Eva někým, kdo zvěstuje velké věci. („Budete jako Bůh.“) Další přiblížení úžasu a údivu je v bohoslužbách aplikováno i na archanděla Gabriela ohledně obsahu zvěstování. Děje se tak sérií kristologicky kontrastních výpovědí, které jsou obsahově velmi podobné hymnu svatého Efréma Syrského: „Jak Nepochopitelný, který je nejvyšší v nebi, se rodí z panny! Ten, který má nebe jako trůn a zemi jako podnožku, se uzavírá v lůně ženy! Ten, na kterého šestikřídlí a mnohoocí nemohou hledět, se jediným slovem rozhodl vzít si od ní tělo. Ten, kdo je zde přítomen, je Boží Slovo. "
Čtení na večerní jsou vzaty ze Starého zákona. Jsou to perikopy, které již celá patristická tradice jak Východě i Západě čte podle kristologického klíče: Jakubův žebřík (Genesis 28, 10-17); zavřená brána, přes kterou projde jen Pán (Ezechiel 43, 27 - 44, 4); dům postavený Boží moudrostí (Přísloví 9, 1-11). Tropar svátku shrnuje krátkým a jasným způsobem základní téma slavení: „Dnes je začátek naší spásy a zjevení věčného tajemství: Syn Boží se stává Synem Panny, Gabriel zvěstuje milost. Proto i my spolu s ním provolávejme Bohorodičce: Raduj se, milostiplná, Pán s tebou! "
Na jitřní je jeden z textů od byzantského autora Teodora Graptosa - uváděn (778-845), který žil v dobách ostrých ikonoklastických sporů. Dílo je akrostich a rozvíjí se díky literárnímu druhu, který často používal již sv. Efrém Syrský, totiž dialog nebo disputace mezi dvěma osobnostmi - v tomto případě mezi archandělem a Boží Matkou - ve střídavých strofách. Autor přebírá téma naznačenou už na večerní, údiv samotného archanděla nad tím, co má zvěstovat, a úžas a strach Panny, strach, že bude oklamána podobně jako Eva.
Poslední z troparů jitřní shrnuje tajemství naší spásy, již zjevené v evangeliích a v patristické tradici: „Tajemství, které je od věčnosti, se dnes zjevuje a Syn Boží se stává synem člověka, aby tím, že přijme, co je nižší, nám zprostředkoval to, co je vyšší. Bůh se stává člověkem, aby Adama udělal bohem“.
V božské liturgii dne se čtou dvě čtení: z listu Židům (2, 11-18) a z evangelia podle Lukáše (1, 24-38). „A anděl odešel od ní pryč“. Tento verš, který zakončuje perikopu o zvěstování, na mě stále dělá dojem. Pán nám zvěstuje svou dobrou zvěst a pak nás opouští? Ne, není to ani opuštění ani samota, co bychom měli pochopit z evangelia podle Lukáše, ale skutečnost, že v našem křesťanském životě jsme povoláni dát odpověď, a to naší lidskou a křesťanskou odpovědností a zralostí.
o. M. Nin, OSB