Pastýřský list otce biskupa
Vánoce 2010
Jak bylo předpovězeno starozákonními proroky, Bůh se v plnosti časů vtělil, a stal se člověkem. Je to zásadní zlomová skutečnost dějin. Svědčí o tom pak události, které ve světě následovaly dalších dva tisíce let a byly přímo nebo nepřímo ovlivněné narozením Dítěte v Betlémě. Není to nějaká bajka. Je to realita, která zanechala zásadní stopu v dějinách a rozhodujícím způsobem ovlivnila její průběh a i v současnosti stále ovlivňuje – ať si to uvědomujeme nebo ne – i náš život. Je to spolu se Vzkříšením centrální událost celých lidských dějin. Bůh, Druhá Božská osoba, Ježíš stal se, jako každý jiný člověk nejdřív dítětem - s tou výjimkou, že se zrodil z Panny - byl jí vychováván, pak učil, konal zázraky, ustanovil svátosti a dal nám sám sebe v eucharistii, abychom se jí živili, přetvářeli se v jeho podobu, a nakonec dal za nás svůj život, aby nás zachránil od věčné smrti. Nám křesťanům to už zní jako cosi známé a vůbec se nad tím nepozastavujeme, ale, žel, často ani hlouběji nezamýšlíme. Vzal si život z Panny, čímž se projevilo to, že on už nebyl zapojen do běžného lidského předávání života, protože on sám je Život, a každý z nás se zrodil z něho a skrze něho. On je označován za nového Adama. Z něj jsme se my všichni znovuzrodili ve křtu. On je počátek nového lidského pokolení. Ježíš není jenom nějaký učitel, prorok, nebo vůdce. Je jím také, ale je ještě něčím o mnoho o mnoho větším. On je Cesta, Pravda a Život. Ukázal nám cestu, způsob života, ukázal nám, co je pravda, co je objektivní pravda a dal nám schopnost skrze své svátosti, po této cestě kráčet a poznávat ji, tedy poznávat Boha a žít v jeho přítomnosti.
Vánoce, svátky narození našeho Pána Ježíše Krista, si svět postupně stále víc přisvojuje; přisvojuje a přizpůsobuje si jejich vnější projevy, čímž současně ale přispívá i k postupnému vyprazdňování jejich pravého obsahu. O pravém protagonistovi svátku se cudně mlčí a vzpomene se na něj jenom jakoby na okraj, jako na nějakou legendu, kterou nemusíme brát až tak vážně. Mluví se především o dárcích, stromečku, případně o příjemné domácí atmosféře u dobré večeře. Ale o to o těchto svátcích vůbec nejde, i když něco z toho k atmosféře Vánoc patří. To vše není to nejdůležitější, dokonce ani důležité. Je to jenom jakoby takový kolorit, něco, co jsme k tomu přidali, abychom si zpříjemnili život. Nám však nemá jít jen o nějaké příjemné prožití svátků. Nám má jít o něco jiného. Máme se vrátit k pravém obsahu svátku Narození, ke vtělení Boha.
Když se vnoříme do dějin spásy, když duchovně prožíváme jednotlivé její události, získáváme dostatečný odstup od našich malých a nejednou pouze banálních problémů, které nás často pohlcují, a pak nám nejednou uniká podstata toho, co se kolem nás skutečně významného děje, na co máme odpovídat a reagovat, k čemu máme zaujmout postoj. Nejen Boží narození, ale vůbec náboženství jako takové, je schopností hledět na svůj život, na svou existenci v celistvém pohledu: od počátku do konce, od narození až po smrt. Jen když si nebudeme zakrývat oči před realitou, když se na svůj život podíváme ze všech hledisek a přijmeme jej nejen z těch příjemných stránek, ale uvědomíme si i jeho stinné stránky, budeme schopni plně prožívat svůj život v harmonii a hluboké radosti a vděčnosti Bohu za to, že na nás myslí, že přišel mezi nás, že nás vykoupil svou smrtí a zmrtvýchvstáním, že zůstal s námi ve svém Slově a Eucharistii, že nás chrání, že nám dává vše, co nejen naše tělo ale i naše duše potřebuje.
S tímto pocitem nesmírné vděčnosti Bohu za vše, co pro naši spásu vykonal a stále koná, všem přeji milostiplné svátky Narození Páně a požehnaný nový rok.
Christos raždájetsja!
Žehná všem + Ladislav, biskup – apoštolský exarcha