Pastýřský list otce biskupa - Vánoce 2011
Bratři a sestry!
Každý z nás má nějakou touhu po štěstí, a – pokud je rozumný – současně si uvědomuje, že si ho trvale sám získat nemůže, že potřebuje k tomu někoho jiného. A kdo je ten jiný? Nemůže to být jiný člověk, protože ten se nachází ve stejné situaci… Musí to být někdo, kdo to štěstí dokáže dát, má k tomu moc. Člověk je sám sobě velkou záhadou: předtím nebyl a teď je, a opět nebude. Víme a věříme, že odpovědí na hledání smyslu člověka a jeho touhy po štěstí je Ježíš; a to, co pro nás vykonal, se jedním slovem nazývá spása. A ta spása začala v Betlémě, je jí v jeslích narozené bezbranné malé dítě.
A jak nás vlastně spasil? Čím?
Tím, že dává odpověď, ukazuje způsob toho, jak proměnit touhu po štěstí na její uskutečnění. Touha po tom, abychom něco dostali, se proměňuje pod jeho vlivem na potřebu dávat, čímž se začínají budovat vztahy. Vztah s Bohem, vliv Boha na naše chování vede k pravdivému vztahu s jiným člověkem, k lásce. Vždyť pravá láska, to je vždycky vztah. Každý vztah se projevuje dáváním a přijímáním; přijímáme prvotně od Boha a dáváme bratřím. A vzájemná láska mezi Ježíšovými učedníky je z toho důvodu možná jenom v této dynamice, v dynamice pocházející ze zdroje lásky. Jak nedávno řekl papež Benedikt XVI: „Skutečná radost je spojena se vztahem s Bohem. Kdo se setkal ve svém životě s Kristem, zakouší ve svém srdci pokoj a radost, kterou nemůže vzít žádná jiná situace“. Bůh odpovídá na naši nejhlubší touhu být milován; a být milován ne jenom na určitou dobu, ohraničeně, ale být milován věčně, definitivně a bez hranic.
Letošní Vánoce, svátky narození Páně, které budou pro mnohé trochu jiné, než byly snad před několika lety, možná nám neumožní mnoho materiálně dávat. Budou – budou muset – být materiálně trochu skromnější. Vánoce se totiž v posledních letech mezi lidmi už ve velké míře proměnily na trh, na obchod, na mnohdy zbytečné vyhazování peněz. A to nejde donekonečna. Jednou se to muselo skončit. Lidé si začínají uvědomovat, že každé posvícení má jednou i svůj konec. Zadluženost mnoha zemí, celé Evropy, je enormní. Žít na dluh je velmi krátkozraká strategie života. Když si něco dneska dovolíme nad své možnosti, zítra se budeme muset uskromnit, a to ještě víc, než kdybychom si dnes nevzali žádný dluh. K tomu je totiž vždycky třeba připočítat úroky. A ty jsou tím vyšší, čím později se něco splácí.
Tato situace je ale současně velmi vhodná k tomu, abychom více obrátili svou pozornost k tomu, co je v našem životě podstatné; a podstatným nejsou hmotné dárky, ale srdce, láska k bližním, k svým nejbližším. A láska se dá projevovat nejen nějakou materiální věcí, to je mnohdy ještě to nejjednodušší, ale obětováním sama sebe, svého času, své pozornosti, vyslechnutím radosti ale i bolesti druhých, protože víme, že sdílená radost je dvojnásobná a sdílená bolest je poloviční.
Z negativního příkladu zadluženosti bychom si měli vzít poučení i pro náš duchovní život. Nelze změnu našeho smýšlení a chování donekonečna jenom odkládat na pozdější dobu. I tady rostou úroky, a o mnoho rychleji než jsou úroky finanční. Co můžeme udělat hned, nemáme odkládat. Čím se něco více odkládá, tím je pak těžší se k tomu odhodlat. Neodkládat zpověď, neodkládat smířit se s bratem (nebo sestrou), neodkládat zbavit se zlých návyků, neodkládat povinnosti stavu, pracovat poctivě a vrátit, co jsme někomu dlužni, neodkládat hlubší poznání vlastní víry…
Jenom tehdy budou naše Vánoce krásné a pokojné nejen navenek, ale především v duši, v našem nejhlubším nitru. Pán přišel mezi nás a On je naše radost. Spojme se s ním, který je nám blíž než my sami sobě (srov. sv. Augustin, Vyznání III, 6, 11). Obraťme se k němu, zdroji lásky, jehož příchod na svět oslavujeme, protože on je naše jediná naděje.
Christos raždajetsja! Slavite jeho!
Přeji všem požehnané svátky Narození a Páně a žehnám
+ Ladislav