Vliv zlých duchů na lidi
Dokud byl ďábel andělem svatým a světlým, přebýval v nebi. Stala se však nešťastná proměna. Velké množství andělů se oddělilo od ostatních nebeských sil a stalo se shromážděním temných démonů, majícím za svého vůdce padlého cherubína. Patřili k těm, kteří se dostali do pádu a záhuby, pocházeli z vyšších andělských stupňů: „Nevedeme svůj boj proti krvi a tělu, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Ef 6, 12) Na totéž téma vypovídá sv. Cyril Jeruzalémský: „Prvním viníkem zla je ďábel. Ne já to říkám, ale Pán“: „… ďábel hřeší od počátku“ (1J 3, 8). Předtím nikdo nehřešil. Jeho hřích nevyplýval z jeho přirozenosti. Ďábel nebyl náchylný ke hříchu, jinak by vina hříchu padala na toho, kdo ho takovým stvořil. Naopak, byl stvořen dobrým, ale vlastní vůlí se stal zlým a pro svoje činy dostal jméno. (Ďábel, v překladu znamená pomlouvač, utrhač.) Byl archandělem a stal se za pomluvu ďáblem. Byl Božím sluhou a stal se satanem v plném smyslu toho slova, protože satan znamená protivník. To jsou slova Ezechiela, majícího v sobě Ducha svatého. On v pláči nad satanem říká: „Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží,…“ (Ez 28, 12-13), „Na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost.“ (Ez 28, 15). Velmi správně bylo povězeno "… dokud se v tobě nenašla podlost." - ne z vnějšku, ale sám ji zrodil. V následujících slovech prorok mluví i o příčině: „Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost, svrhnu tě k zemi, dám tě za podívanou králům.“ (Ez 28, 17) O tomtéž mluví Pán v evangeliu: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk“ (L 10, 18). Vidíme tedy výraznou shodu mezi Starým a Novým zákonem. Ďábel spolu se sebou uvrhl mnohé do hříchu. On svádí ke chtivosti každého, kdo se před ním poníží. Od něho pochází cizoložství, nezřízenost a všecko zlé. On byl příčinou vyhnání našeho praotce Adama z ráje, který sám od sebe přinášel ovoce. Zaměnil ho za zemi přinášející trní.
Po pádu zlých duchů z nebe v podnebeské prostory (Ef 2, 2) svět nebeských obyvatelů se stal pro ně nedostupným. Proto také celá jejich zlomyslnost je obrácena výlučně na zem, aby mezi lidmi bylo zaseto zlo a roztržky. Takovým způsobem se zlo stává každodenní potřebou démonů, kteří o ničem jiném nepřemýšlí, než jenom o zlu. V ničem nenalézají takové uspokojení a rozkoš, jako v působení ve prospěch zla. Pocit dobra a království Božího jsou pro ně objektem nenávisti.
V souhlase s učením sv. Ignáce: „… padlí duchové sešli z výšin duchovní důstojnosti. Upadli do tělesného mudrování více, než sám člověk. Lidé mají možnost přecházet z mudrování tělesného do duchovního, ale zlí duchové jsou té možnosti zbaveni. Lidé nepodléhají tak silným vlivům tělesného chytračení, protože v nich není utlumeno přirozené dobro tak, jak se to stalo zlým duchům“.
V lidech je dobro smícháno se zlem, ale u padlých andělů panuje jenom zlo. Tělesné mudrování v oblasti duchů dosáhlo plného rozvoje. Jejich hlavním hříchem je nenávist k Bohu, která se projevuje soustavným rouháním. Začali se vyvyšovat nad Boha a pokoru náležející Bohu obrátili v soustavné protivenství a nesmlouvavé nepřátelství. Právě proto je jejich pád hluboký a rána věčné smrti, kterou jsou zasaženi, je nevyléčitelná. Podstatou jejich posedlosti je pýcha. Vyvyšují se odpornou a hloupou prázdnou chválou a nalézají uspokojení ve všech druzích hříchů. Přebývají neustále ve hříchu, přecházejíce od jednoho k druhému. Plazí se neustále mezi takovými hříchy, jako chtivost peněz, touha po slávě a moci, obžerství a cizoložství. Protože nemají možnost hřešit tělesnými hříchy, konají je v představách a snech. Zlí duchové přidali beztělesné přirozenosti návyky vlastní tělu. Rozvinuly se v nich nepřirozené vady více než u samotného člověka.
Padlí duchové nesouce v sobě počátek všech hříchů, snaží se uvrhnout do nich všechny lidi s cílem zničit je. Vtahují nás do tělesných požitků, chtivosti a touhy po slávě, vykreslujíce před námi předměty žádostí ve svůdných barvách.
Démoni nemohou Stvořiteli ublížit, vždyť on je všemohoucí Bůh, je nedotknutelný ze strany stvořeného. Proto celé své zlo obrátili proti člověku, který má v sobě obraz Boží. Vědouce o tom, že Bůh miluje svá stvoření, ďábel se snaží učinit co největší škodu předmětu jeho lásky.
Zlý duch přijímá na sebe dvojí tvář, když rozhazuje jednu nebo druhou síť. Je nejhlubší temnotou (zjevné zlo) nebo se též přeměňuje v anděla světla (pod maskou dobra provází úmysly potutelným úsměvem), proto je potřebná zvláštní opatrnost, abychom se místo světla nepotkali s temnou smrtí.
Na potřebu zvláštní pozornosti a opatrnosti nás upozorňuje sv. ap. Pavel, když říká:„… sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude jako jejich skutky!“ (2K 11,14-45).
Sv. Řehoř Theolog říká: „ďábel nás nemůže plně ovládnout žádným způsobem: jestliže kohokoliv ovládne ve velkém stupni, tak pouze přes vlastní přivolení posedlých bez odporu z jejich strany“ (srv. Jk 13, 7). Tak na základě výše uvedeného můžeme vyvodit, že bezprostřední vstup zlého ducha do člověka nastupuje na zvláštní povolení Boží a často se stává důsledkem náruživého a lehkomyslného života hříšníka.
Častější než sama posedlost je ovládnutí člověka prostřednictvím zevních sil démonické vůle. Jako příklad nám může posloužit Jidáš. Slova evangelia „satan vešel do Jidáše“ nelze chápat tak, jakoby se Jidáš stal posedlý v plném významu toho slova. Sv. Jan Theolog říká, že přes chamtivost satan pronikl do duše učedníka (Jan 12, 6) a později ovládl jeho srdce (Jan 13, 27). Vidíme tady zjevný příklad postupného ovládnutí duše hříšníka démonem pomocí zvyšující se chtivosti peněz. Stejně je tomu tak s každou nevázanou chtivostí po čemkoli z vyjmenovaných, jimiž je již výše uvedená chtivost peněz, touha po slávě a moci, obžerství a cizoložství.
Démoni mají specializaci svého druhu. Přebývají ve zlu a mají jakousi svobodu, poněvadž mohou z více zlých věcí vybrat jednu pro ně nejuspokojivější. Těmi vášněmi se uchovávají při životě a snaží se je rozněcovat v člověku, čímž získávají přístup do jeho duše a těla. Kromě toho můžeme plně připustit, že démoni se mohou živit na úkor vyzařované lidské energie, vydávané člověkem ve vášnivé rozkoši. Jestliže podle slov sv. Jana Damašského andělé „meditují a postihují Boha, nakolik je to možné a to je jejich pokrmem“, tak démoni, pro které meditace není možná, nejpravděpodobněji mohou získat energii nepřímou cestou přes člověka, adaptujíce jeho energii pro svoji výživu.
Převzato z: Učení o padlých andělech na základě Písma svatého a tradice
Autor: Igumen Gabriel